"Seš silnej/á! Buď silnej/á! Makej! Přidej! Nebul!" Fráze, které mnozí z nás slyšeli. Tlak na výkon a potlačení emocí.
Jsme všude a zároveň nikde – ale pořád čteme. Václav Podestát a Ondřej Syřiště ve své výstavě nahlíželi na všudypřítomný příliv vizuálního obsahu, který formoval současnou městskou krajinu i způsob, jakým ji vnímáme.
Instalace vytvořená přímo pro prostor bývalé směnárny ve vestibulu metra sledovala neustálý tok vjemů, které nás prostřednictvím nabízeného obsahu vzdalovaly od přímého prožívání veřejného prostoru. Autoři se zabývali procesy reklamního a informačního odkazování – světem, kde se s pozorností nakládalo jako se zbožím v rukou neodbytného podomního prodejce.
Umělkyně Anna Banytiuk byla nucena opustit svůj rodný Charkov kvůli válce. Výstava Cesty do neznáma vznikla z potřeby zpracovat tuto zkušenost – odchod ze své země, opuštění domova a nejbližších.
Díla se nesoustředí na samotný útěk, ale na obyčejné každodenní situace a osobní vzpomínky, které po opuštění Ukrajiny začala vnímat jinak. Výstava ukazuje, jak běžné okamžiky získávají nový význam, když se vše kolem změní – a jak se z osobní paměti skrze zkušenost nuceného odjezdu stává silné umělecké téma.
Sláva Ukrajině!
Výstava Jitky Petrášové v Galerii Postoj, pod názvem: Už ani muk, představila dosud neprezentovanou sérii maleb akrylem na plátně, ale i experimentální práce na papíře, tvořené náročnou vrstvenou kombinovanou technikou, kterou inspirovala její dlouholetá zkušenost s prací s textilem.
Tematicky byla výstava věnována portrétu, ať už realističtějšímu nebo stylizovanému. Lidská tvář je v metru všudypřítomná a autorku její pozorování nepochybně zajímá. Jak moc nám toho tvář prozradí o nás samých? Je to, co vidíme, pouze odrazem toho, co vidět chceme?
A chceme vůbec něco vidět, natož naslouchat? Výstava s názvem „Už ani muk" je možná jen odrazem současné rozdělené společnosti.
Výstava Lucie Pouchové se dotkla jednoho z nejintimnějších lidských témat – pouta mezi člověkem a zvířetem a otázky samoty. Název výstavy nese kocour Murčik, který se stal výchozím bodem celého cyklu obrazů.
Pouchová je nejen umělkyně, ale také sociální pracovnice. Právě zkušenosti z této práce ji přivedly k tématu domácích mazlíčků jako jediného plnohodnotného vztahu v životě některých lidí. Na plátnech se proto neobjevovala pouze zvířata, ale i jejich majitelé – postavy se zásadně zavřenýma očima, ponořené do svého vnitřního světa, což výstavě dodávalo osobní a intimní rozměr.
Vedle těchto portrétů se Pouchová věnovala také fenoménu stylingu zvířat – záměrnému zdůrazňování lidských rysů u psů a koček, díky kterému jejich majitelé pociťují k nim větší emocionální blízkost a snadněji se s nimi identifikují.
Výstava ilustrátora Patrika Antczaka proměnila vestibul metra na Náměstí Republiky v místo nečekaného setkání. Uprostřed ranního shonu, stovek rozespalých cestujících a anonymního proudu lidí položil Patrik jednoduchou, ale naléhavou otázku: Jak se máš?
Frázi, kterou běžně používáme jako konverzační výplň, uchopil zcela záměrně a s plnou vážností. Pro návštěvníky vytvořil unikátní škálu emotikonů, které jim pomáhaly vyjádřit, jak se v danou chvíli cítí. Každý mohl obdržet samolepku odpovídající emoci, která ho v daný moment nejvíce vystihovala. Výsledky této živé ankety byly následně představeny na vernisáži, kde se ukázalo, jak se cestující v daném prostoru a čase skutečně cítili.
Výstava byla součástí doprovodného programu desátého ročníku festivalu ilustrace LUSTR.
Výstava Aniny Menger přinesla kus Blízkého východu přímo do Prahy. Díla vytvořená z kusů látek nalezených v ulicích Tel Avivu nebo kamínků z místní pláže představovala hmatatelné střípky izraelské krajiny a kultury.
Tel Aviv Aninu fascinoval svými kontrasty – moderní město ze skla a betonu se tu prolínalo s křivolakými uličkami starobylého přístavu Jaffa. Různorodost místních lidí, náboženství i každodenního ruchu se odrážela v její tvorbě, která zahrnuje malbu, kresbu, litografii i šití.
V galerii POSTOJ byla k vidění velkoformátová plátna vznikající v létě 2024, šitý obraz muže v zahradě, sádrová závěsná plastika s atributy slunného Tel Avivu i zástupce série Prázdniny, které se nestaly z roku 2020. Obraz mešity Hassan Bek pak připomínal proměny městské krajiny, kde moderní zástavba postupně nahrazila původní muslimskou čtvrť.
Dřeváky a medový klobouk byl název výstavy spojující dvě autorky, Helenu Ticháčkovou a Adélu Valchařovou. Obě se ve svých pracech zabývaly putováním.
Jejich tvorba reflektovala zkušenost cesty jako něčeho, co člověka formuje, unavuje i inspiruje zároveň – procházením místy příjemnými i těmi strastiplnými, hledáním zázemí a střechy nad hlavou. Název výstavy byl připodobněním k cestě samotné, která je chůzí náročná a občas bolavá, ale myšlenkou zasněná a odhodlaná i přes všechna příkoří dojít k cíli. Dřeváky – těžké, pevně ukotvené k zemi. Medový klobouk – lehký, zasněný, mířící někam do oblak. Právě v tomto napětí mezi tíhou a touhou se celá výstava odehrávala.
